Pasivní otcovství?

Pasivní otcovství?Pro muže je narození dítěte zpravidla mezníkem v osobním vývoji, zvláště pokud jsou u něj přítomni. Právě při něm a díky němu si uvědomují, že se stali rodiči – otci. Už to samo je silný zážitek a velká změna.

Silná i velká je ovšem už situace sama, tak odlišná od běžné mužské zkušenosti. Hlavní příčinou je samotný porod. Pokud se podíváme na fyziologický mechanismus porodu (a odhlédneme od prostředí, v němž probíhá), uvidíme velmi pozvolný proces. Probíhají v něm v podstatě dva děje: porodní cesty se postupně otevírají a dítě jimi sestupuje. Po celé těhotenství bylo důležité, aby porodní cesty zůstaly pevně uzavřeny – aby porod nezačal předčasně. Najednou se musí během relativně krátké doby desítek hodin otevřít až na deset centimetrů, aby prošla hlavička dítěte. Po celou tu dobu ovšem žena nemůže dělat fakticky skoro nic. Musí respektovat postupné otevírání porodních cest, musí se vyvarovat předčasného tlačení. Proces, který ona sama vůlí neřídí, spíše následuje.

V rozporu s tím se porod často ukazuje jako akce a redukuje na okamžik, kdy dítě, vytlačeno přičiněním matky a silou kontrakcí, opouští matčinou tělo. Například ve filmech je obvykle ztvárňován jako rušná a dramatická akce. Není pak divu, že muži si o porodu vytvářejí představy jako je tato: „Podle toho, co jsem zatím v televizi nebo ve filmu viděl, vypadá to jako vydařený lékařský zásah.“

Akční představa porodu mužům svým způsobem konvenuje. V běžném životě se totiž od nich očekává aktivita a pomoc. Jak známo, muži toto očekávání rádi naplňují a posilují. Stereotyp aktivního pomocníka si pak s sebou berou k porodu. Už v kurzech předporodní přípravy se muži zpravidla nejvíce zajímají o to, co mohou dělat, a méně o to, co je osobně čeká. Celkem ochotně se učí, jak praktikovat úlevové pozice nebo jak masírovat. Užitečné věci, bezesporu. Ale nechtějí muži tak mimo jiné předejít pasivitě?

Porodní proces je pro ženu „školou zdravé pasivity“. Do stejné „školy“, ačkoli, do jiné třídy, chodí i muži. Těžko říct, pro koho je výuka náročnější. Nicméně muži – kteří jsou druhými či sami sebou viděni jako akční hrdinové – zde logicky mají velké potíže. Pak se často soustředí víc na ně než na porod sám.

Jak známo, někteří muži u porodu čelí tlaku pasivity zvýšenou aktivitou či přesněji hyperaktivitou – a tak proces narušují. Jiní v klidu vyčkají stranou, než „se jim dítě narodí“; tyto muže – otce bychom s nadsázkou mohli nazvat hyperpasivními. Jedni i druzí se tak ale od porodu, od své ženy i od svého dítěte vzdalují.

Pro muže u porodu sotva existuje jeden jediný návod. Každý pár má jistě plné právo na svoji verzi porodní situace (třeba i na tu bez mužského – otcovského doprovodu). Pokud si však muž chce ujasnit, jaké je jeho místo u porodu, prospěje mu, jestliže se na sebe podívá – opakujeme – z hlediska porodu samého.

Muž, který doprovází ženu u porodu, se účastní procesu, který nemůže podstatně ovlivnit a nad kterým nemá kontrolu. Muži o této nezvyklé zkušenosti často sami mluví. Zpravidla ji vztahují k rodící ženě: chtěli by jí pomoci, ale nemůžou. Možná by chtěli „pomoci“ i samotnému porodu… Každopádně jsou mnozí muži u porodu více pasivní, než by si přáli. A nejen to, zakoušejí, lze-li to tak říci, existenciální bezmoc. Právě tato zkušenost jiného druhu pro ně může být extrémně náročná.

Lze namítnout, že do vynucené pasivity se muži dostávají i za jiných okolností. Proč by tedy měla být jejich pasivita u porodu tak unikátní? Protože nastává v čase, když se z muže – aspoň v jeho prožívání – stává otec. Jinak řečeno, iniciační zážitek otcovství je spojen s bezmocí a vnější pasivitou.
Zde se otevírá prostor pro spekulace. Například: Jaký má pak prvotní zážitek vliv na otcovský postoj? A nejsou proto muži vůči svým dětem i později, třeba v raném dětství, zdrženliví?

Podobné spekulace jsou založeny na přesvědčení, že pasivita je něco špatného. Jenže z pasivity vyrůstají i takové kvality otce, resp. rodiče, jako je schopnost naslouchat, počkat nebo „hned neřešit“. Možná se otcům tento rozměr pasivity někdy může hodit. Třeba v období, kdy u jejich dítěte probíhá „sociální“ porod, tedy v dospívání.

Samozřejmě, toto není obhajoba pro nečinné a nepřítomné otce. Jen jsme chtěli uvažovat na téma „Jak se rodí otec“. Rodí se v bolestech, které nejsou přímo jeho, ale k nimž se tak či onak staví. Rodí se ve chvíli, kdy on sám není v centru dění. Rodí se z rozpaků, bezmoci a pasivity. Rodí se nikoli snadno…

Text shrnuje jednu část přednášky s názvem „Porod jako otcovské téma“, kterou měli Zuzana Kovaříková a Martin Jára na konferenci „Aktivní otcovství aneb je skvělé být tátou“ v Brně 20.4.2007.