Návrat ztraceného otce

návrat otceSlyšeli jste také ty hlasy?  Dětské, ženské, ba i mužské. Prosily, vyčítaly, hřímaly: „Chybí nám otec!“ V poslední době slábnou – neboť on se skutečně vynořuje z mlhy. Žádná velkolepá show, spíš opatrná zkouška.

Vzývaný přešlapuje na porodním sále, nosí dítě v šátku, chodí na aktiv, bere potomky na horské túry nebo je má po rozvodu ve své péči. Každopádně se vrací tak, jak ho neznáme. Přichází nejistě, není to žádný suverén. Aby taky byl – když on sám se ještě hledá…

„Svoje otcovství jsem si poprvé jasně uvědomil, když se narodila dcera a já zjistil, jak je to úžasné mít doma malé miminko. Chtěl jsem doma trávit daleko víc času než předtím a omezit své pracovní povinnosti, které do té doby zabíraly většinu mé pozornosti,“říká Jan Šrogl (40), vystudovaný lékař, dnes Sales Manager v malé farmaceutické firmě. Když se narodila dcera, začal se vžívat do otcovské role i u vyženěného syna. Ještě víc se stal tátou, když přišlo na svět další dítě – syn. Jan zjistil, že je to on, kdo mu musí předvést a sdílet s ním „klučičí věci“: stavět ze stavebnice Merkur, hrát fotbal a v legraci se prát.  Nedávno spolu byli na výstavě plastikových modelů. V tom ho nikdo nenahradí…

Jan si ale mužské podpory moc neužil – otec mu zemřel, když byl ještě malý kluk. „Zrovna v těchto dnech jsem téměř přesně na den stejně starý jako on když zemřel. Takže si hodně silně uvědomuji, jak to bylo brzo a jak byl ještě mladý. Byl vědec – mikrobiolog a podle všeho ve své práci úspěšný tak, jak to bylo za socialismu při mezinárodní izolaci možné. Všichni na něj vzpomínají jako na velmi inteligentního, charizmatického a vtipného člověka. Také mimo jiné jako velmi zásadového ve vztahu ke komunistické straně, se kterou se nikdy nezapletl, i když by mu to významně pomohlo v kariéře.“
I legenda a pár vzpomínek na to, jak táta hraje na piáno a zpívá i na společné hry, Janovi  stačí, aby pro něj otec zůstal pozitivním vzorem. Váží si jeho vlastností a objevuje, že se chová podobně. Prý má stejný styl humoru a určitě po něm zdědil hudební sluch. Absence otce má i jeden paradoxní důsledek: „Díky jeho předčasné smrti si víc uvědomuji, jak je důležité, aby děti měly otce, který je s nimi, a dává jim svou otcovskou podporu.“
U přesvědčení Jan nezůstal. „Co je to být otcem se především dozvídám dnes a denně díky svým úžasným dětem i své úžasné ženě. Prostě každý den prožívám řadu situací, kdy v otcovské roli musím nějak jednat. To je výborná škola – občas docela nářez“.
Kolik dávat nejstaršímu synovi jako kapesné, aby to bylo tak akorát? „Máme teď určenou měsíční částku, v rámci které si musí vystačit na většinu věcí, aby se učil s penězi zacházet.“ Jaký program dětem nabídnout pro dlouhé podzimní večery?  „S dcerou jsme teď začali dělat rodinný časopis s různými rubrikami ze života rodiny i třeba s hrami a testy.“

Bez vnitřní motivace by „školu otcovství“ ale nedělal: „Je pravda, že v posledních letech beru otcovství vážně. Chci se učit jednat jinak, než bylo dosud v rodině i ve společnosti zvykem.“ Přečetl o tom několik knih, například  Mužství nebo Výchova kluků od S. Biddulpha. A také cílevědomě sdílí a porovnává své zážitky a postoje s jinými muži – otci. Třeba na akcích Ligy otevřených mužů.

Otec není jen rodič, ale také vzor. Asi ne pouze kladný, natož vzorný, jak by si mnozí synové asi zpětně přáli. Mimo jejich vůli je ostatně i samotný „kopírovací proces“: chtě nechtě přebírají lepší i horší stránku svých otců. Jak známo, ta horší je víc vidět s přibývajícím věkem.
Jsou muži vůči otcovským vzorům bezmocní? Určitě ne. Částečně otcovský odkaz zrevidují vlastní zkušeností, názory jiných mužů nebo i potřeby dětí a partnerek-matek. Ale hlavně si muž musí vyrovnat účet se svým otcem či mužem, který plnil jeho úlohu. Bez ohledu na to, jak dlouho a jak intenzivně tento vzor vstřebával. Někdo se – jako Jan – zaměří na cenné papíry, a ty vědomě investuje. Jiný váží minci po minci a postupně vytváří své vlastní otcovské konto…

„Tak jako hodně věcí v mém životě nemá ostrý předěl, ani tady si přesně nevzpomínám, kdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem táta. Během těhotenství  a čekání na Barunku mi sporadické poznámky (nevím už koho) o tom, že jsem táta, zněly cize, jako by se týkaly někoho jiného,“ přiznává Radomír Sedláček (47), vedoucí jednoho z domovů studentů v Jedličkově ústavu. Ale porod to změnil. „Barunka se narodila asi v 5 odpoledne, přijel jsem domů kolem půlnoci ve zvláštním stavu. Byl jsem jako opilý (i když jsem nepil), taková směs radosti a bdělosti. Neplánoval jsem žádnou oslavu, ale najednou jsem zapálil svíčku a tančil asi hodinu nebo dvě kolem stolu.“ Vědomí otcovství pak posilovala komunikace – nejdřív s miminkem, potom batoletem a předškolákem. Svůj podíl mají podle Radka i samy děti: „Pomáhají mně definovat sebe, když mi říkají: ´Táto, tatínku´.“

Jakou definici Radkovi dal jeho vlastní otec?  Asi tu, kterou si sám vštípil: „Jedna zkušenost, o které opakovaně můj táta mluvil (a o sobě mluvil velmi málo), byl zážitek z doby, kdy se učil knihkupcem : člověk, který je měl na starosti, mistr nebo vedoucí, je neustále srážel, nikdy neudělali nic dobře, za všechno je peskoval a často ponižoval. Co vykonali dobře, doprovázelo mlčení.“ Linie pokračovala k Radkovi: „Z táty jsem měl pocit,  že i když něco udělám dobře, vždycky něco chybí. To mu zůstalo až doteď. Tak před třemi roky jsme se o tom bavili, to když mé neteři, jeho vnučce vyčítal, že se neučí na flétnu, a to, že chodí do sokola, na keramiku a do sboru, mu bylo málo. Říkal, že by člověk zpychl, kdyby ho chválil.“
Přesto si je Radek dobře vědom toho, co mu jeho otec dal: „Spolehlivost a pevnost vůči druhým. Byl předvídatelný, velmi houževnatý, pracovitý, v nějakém smyslu stabilní. A i když mně chybělo ´požehnání´, tohle vytvářelo pocit bezpečí.“ I tato linie pokračuje: „Čerpám z toho – jezdíme na venkov, kde postavili dům, pracuji na rodinné mytologii, kterou bych rád předal dětem.“
Od otce má Radek jeden tradiční základ: člověk má žít v rodině. „Tuhle větu jsem od něj kdysi slyšel, bylo to v dobách, kdy jsem byl podle počtu let dávno dospělý, ale vztahy, které ztroskotaly, mně nabídly jinou alternativu : můžu taky žít sám, s občasným vztahem, třeba i trvalým, ale v bezpečné vzdálenosti. Co kdyby mně ten vztah zraňoval?“ Nějaký čas si myslel, že může žít bez rodiny, ale pak…

Když Radek založil rodinu, začal vyhledávat „společnost mužů“, reálných i ideálních, ne nutně otců. Každý mu nějak doplňoval obraz mužství. Jeden kolega ho utvrdil v tom, že muž může mít soucit a pevnou vizi. Psycholog J. Hillman mu nabídl, že jeho směřování k rodině je možná skrytým „voláním osudu“.

„Táto, vrať se!“ zpívá velmi smíšený sbor. Patří do něj obyvatelé psychoanalytického  gauče, feministky i bojovníci za práva otců. Svůj tenký hlas připojují opuštěné děti a dobře slyšet je i „ječák“ frustrovaných manželek. Ticho! Klid…. On se opravdu vrací. Nepochybně, i když s rozpačitým úsměvem. Že by ho přivolaly nářky, výhružky či sentiment? Kdoví, možná prostě začal o sobě přemýšlet. A jde naproti svým dětem.   Z mlhy. Takže nejen návrat a come-back. Ale i coming out.

Martin Jára, Liga otevřených mužů

Desatero zdravého otcovství

  1. Vytvářejte společné světy. Mějte společné zájmy a tajemství. Pravidelně choďte na ryby, na fotbal, pozorovat vlaky atp.
  2. Když už se rozhodnete dětem věnovat, tak naplno. Dejte jasně najevo, že teď máte čas si hrát a povídat. V takové chvíli se opravdu na dítě stoprocentně soustřeďte. Zapomeňte na pracovní telefony nebo kradmé sledování televizních zpráv.
  3. Když to nejde, zastavte se. Zkuste se nadechnout a soustředit jenom na dítě. Pokud jste unavení, přepracovaní, klidně to přiznejte a vymyslete hru, při které nebudete muset dělat něco, co vás unaví ještě více.
  4. Vezměte děti do práce. Vysvětlujte dětem, na čem pracujete, jak to u vás v práci vypadá. Vezměte je někdy s sebou, nechejte je pracovat po svém, možná vás i něčím inspirují.
  5. Vzpomínejte. Zapátrejte v paměti po tom, co hezkého jste zažili se svým tátou či dědou, a zkuste na to navázat.
  6. Stanovte si priority. Děti se potřebují ve složitém světě orientovat a od vás se očekává, že jim v tom pomůžete. Dávejte jasně najevo, co je pro vás důležité, co vás opravdu zajímá, na čem vám záleží.
  7. Přiznejte emoce. Nestyďte se přiznat, že je vám smutno, že jste zklamaní nebo že máte z něčeho radost. Děti to ocení a naučí se lépe vcítit do druhých.
  8. Přiznejte chyby. Pojmenovávejte klidně, jasně a bez sebeobviňování své omyly či chyby a podporujte to i u dětí.
  9. Úplně obyčejně se podílejte na chodu domácnosti. Spolu s dítětem připravujte jídlo, uklízejte, myjte nádobí, zametejte, nakupujte.
  10. A mluvte s jinými muži. Nejste jediný otec na světě, mluvte o svých rodičovských starostech s jinými muži.

Desatero zdravého otcovství si můžete stáhnout ve formátu pdf (32 kB).